Hranice destrukce

Hranice Destrukce
Portréty
Nikdo tě nebude milovat, když to ty sám nebudeš chtít. Nikdo tady pro tebe nebude, až se budeš na dně topit ve svých vlastních pocitech... Pocitech viny a toho, že jsi tehdy měl všechno udělat jinak. Když jsem byla malá, říkávali mi, že musím milovat sama sebe, ale teď, o několik let později, se spíše ptám, kdo miluje mě? To byla otázka, která mi vrtala hlavou hodně dlouho, a dalo by se říct, že stále vrtá.  Co je to vlastně láska? Cit, slovo... Láska může být třeba motýl, namalovaný na obraz... Nebo prosté nic.
Můj život byl jako na horské dráze. Jednou jsem byla dole, jednou nahoře. A tak to šlo znovu a znovu, dokud mě neposlali tam. Vlastně to celé nebyla moje chyba, já byla v pořádku. Neměla jsem žádný problém, to ti ostatní si mysleli. Byla jsem prostě normální teenager, který si procházel takovým tím zvláštním obdobím, které nikdo nechápe a nepochopí. Sama bych mohla říct, že jsem to nechápala a myslela jsem si, že jsem byla jediná, ale až když mě poslali sem, tak jsem zjistila, že nejsem jediná, že jsou i ostatní jiní... Stejní jako já.
Chovala jsem se, jakoby všechny mé problémy prostě nebyly. Jakoby nikdy neexistovaly. Lži. Samé lži. Lhala jsem lidem, kterým jsem nejvíce věřila. Ale oni tady stále pro mě byli. Věděla jsem, že jim tímto ubližuji, jak moc dobře jsem to věděla, ale nemohla jsem si pomoct.
Došla jsem na to, že první krok k novému úspěchu je ten nejdůležitější, který člověk musí udělat. Sama se musím naučit ještě tolik věcí, abych mohla uspět a abych mohla být tou osobou, kterou chci být. Ale nebude to lehké. Spadla jsem už jednou a nechci spadnout znovu. Musím najít odvahu a chodit se vztyčenou hlavou. Budu nová. Jiná. Ta lepší. Budu více sebevědomá, najdu si cíle, kterých dosáhnu, budu úspěšná. A jediné, co k tomu největšímu úspěchu musím udělat je, že se musím zvednout a jít.
Ne že by to bylo tolik dní od doby, kdy jsem vypadla z léčebného centra, ale i tak jsem potřebovala něco dělat. Pokud chci být nejlepší, musím čelit tomu, od čeho jsem tak dlouho utíkala. Musela jsem se postavit mému největšímu strachu a postavit se tomu jako nová a silná osobnost. 
S ubývajícími dny jsem se cítila jako kus hadrové panenky. A nejen to. Každý mi říkal, co mám dělat a já to musela udělat. Chyběli mi kamarádi, i ti, co mě opustili. Chyběli mi. Vážně jsem to právě napsala? To je jedno. Vlastně. Je to vůbec možné? Nevím, co bych měla dělat.
Jsem šílená? 



Hraniční porucha osobnosti
Při vysokém zatížení a stresu se mohou ozvat neurotické a psychotické symptomy v podobě různých derealizací, depersonalizací, halucinací nebo paranoie, které jsou ale přechodného rázu. Časté jsou myšlenky na sebevraždu a sebepoškozování (řezání se do rukou, pálení cigaretou apod.). Sebepoškozování je jeden z významných faktorů pro diagnózu hraniční poruchy osobnosti. Vyjadřuje totiž celkovou poruchu vnímání sebe sama. Sebepoškozováním si hraniční osobnosti mohou od svého okolí vynutit péči a lásku, o kterou si jinými cestami neumí říci. Silný zážitek ničení vlastního těla také snižuje bolestné pocity emoční prázdnoty a vyprahlosti.
Hraniční porucha osobnosti je jednou z neobtížnějších poruch osobnosti vůbec. Trpí jí pacientovo okolí, lékař, terapeut ale především sám pacient. Neustálé překračování osobních hranic zraňuje jak lidi kolem hraničního člověka, tak zpětně i jeho samotného. Pokud se ale podíváme za oponu obrovského vzteku a systematické destrukce hraničních osobností, za jejich impulzivní a nevypočitatelné vztahy a za jejich vydírání sebepoškozováním, uvidíme ohromnou bolest a nejistotu, kterou tito lidé trpí.

Svou prací bych chtěla upozornit na problém, o kterém se moc nemluví a trpí jim, ve většině případů ženy a adolescenti. Mezi tyhle případy patří i má kamarádka, která mi popisovala svou nemoc a její pocity. Z jejího vyprávění vznikl mnou osobně napsaný text vnitřních pocitů, kterými si člověk s touhle nemocí prochází. Sama mi popisovala její myšlenky na sebevraždu a na to, jak postupem času skončila i v léčebném zařízení, kdy doslova byla na hranici mezi životem a sebedestrukce.
Pro svou práci jsem si vybrala kombinaci digitální fotografie se zvětšováním kontaktních kopií. Nejprve jsem nafotila ateliérové portréty, které jsem ve photoshopu převedla do Inverze a následně 4 portréty na A4 vytiskla na fólii. Následně jsem experimentovala ve fotokomoře s vyvoláváním kontaktních kopií a různou destrukcí fotografií (vymývání obrazu štětcem, houbičkou, střičkou a prsty). Dohromady vniklo 18 kopií, ze kterých jsem vybrala 7, které jsem sestavila do příběhu sebedestrukce. Následně jsem fotografie naskenovala a vytiskla do formátu 24X30cm.



INSTAGRAM FEED